Jak vznikají Libčické noviny

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 24.12.2017
  • Rubrika: Různé
  • Vyšlo v LN 12/2017

Každá obec, město či městská část větších měst, mají ze zákona povinnost vydávat vlastní tisk. Proto i v našem městě, kam paměť sahá, vydáváme Libčické noviny. Sama mám schované jedny vybledlé z dob dětství, kdy v nich – pamětníci si jistě vzpomenou – tehdejší redaktor pan Bukovský psal pochvalně o jednom školním divadelním představení, kde jsem hrála. Tajně doufám, že rodiče dětí, o kterých se v Libčických novinách rádi a často zmiňujeme, také noviny pro své děti schovávají na památku.
Libčické noviny mají především funkci zpravodaje. Mají za úkol informovat občany o tom, co se bude konat, připomenout, co dobrého se událo v různých zájmových oblastech a o tom, co se děje na radnici. Samozřejmě nelze na 16 stránkách jednou za měsíc obsáhnout vše, proto je nedílnou součástí předávání informací modernější způsob, který může reagovat okamžitě, což je městský web, popřípadě sociální sítě. Podíváte-li se do tiráže, která se povinně objevuje v každém vydání novin, zjistíte, že Libčické noviny vydává městský úřad a že jsou evidovány na ministerstvu kultury. Nejsou a nemohou z toho titulu fungovat jako nezávislé médium. Ať se to komukoli líbí, nebo ne, redakční rada včetně šéfredaktorky je podřízena vedení města.
Jak tedy noviny v praxi vznikají? Já, coby šéfredaktorka, mám spoustu pestrých úkolů. Kromě toho, že píši vlastní články a pořizuji fotografie, tak musím být v kontaktu s redakční radou, radou města a se všemi pravidelnými či náhodnými dopisovateli a inzerenty. Články nemohu na nikom vymáhat, neboť žádný dopisovatel, ani člen redakční rady, není finančně oceňován. Vše je založeno na dobrovolnosti a ochotě jednotlivců ukrojit si kus svého volného času a něco pro naše noviny napsat. Naštěstí jsou Libčice velmi aktivní město, takže nedostatkem příspěvků netrpíme, spíše naopak.
Uzávěrku pro jejich příjem máme vždy 15. den v měsíci. V tu dobu bych měla mít všechny texty v kupě,ale přiznávám, že se mi to ještě nikdy nepovedlo. Mám jich tak stěží polovinu a tu druhou slíbenou.Mohu tedy v den uzávěrky alespoň své kolegy z redakční rady a vedení města informovat o předpokládaném obsahu připravovaného čísla. Praxe ukázala,že je zbytečné kvůli této informaci svolávat redakční radu, ale že je mnohem operativnější využít moderní elektroniku a být v kontaktu e-mailem. Je to praktické a šetří to čas, který nám neúprosně ukrajuje omezenou výrobní dobu novin. Takže od 15. do 20.postupně sbírám poslední texty, které průběžně posílám členům redakční rady k nahlédnutí či připomínkování a paní korektorce Haně Tyllerové k jazykové úpravě.
No, a po 20. to vypukne. Ve dne v noci pak pracuji s panem grafikem resp. sazečem, OndřejemPellarem, na sestavení novin, u čehož se nikdy nepřestanu divit tomu, že se nám měsíc co měsíc nějakým zázrakem podaří umístit všechny texty a ještě najít místo pro fotografie, které jsou nejen důležitým obrazovým dokumentem, ale snad to mohu říci, i určitou ozdobou novin.
Hrajeme s panem Pellarem jakýsi elektronický ping pong a posíláme si noviny k úpravám po několik dní tak často, dokud nenabudou konečnou podobu. A to už jsme téměř u cíle. Hotové noviny posílám k tzv. poslednímu čtení paní korektorce a zároveň všem členům redakční rady včetně vedení města k nahlédnutí. Všichni mají možnost poslat své připomínky, ale často na to mají jen několik hodin, neboť do praž- ské tiskárny Libertas musí být data odeslána v přesně dohodnutém termínu.
Po několika dnech si hotové noviny osobně v tiskárně vyzvedávám a budete se asi smát, když se přiznám, že ještě na rampě doslova rvu fólii z prvního balíku a nedočkavě si je prohlížím. Přestože znám jejich obsah téměř nazpaměť, je to nepopsatelný pocit napětí a zvědavosti, jak vypadají, protože noviny na papíře jsou teprve ty opravdové noviny. Hromadu balíků pak předávám místní poště, která noviny obratem doručí do vašich schránek.
Tím moje práce končí jen zdánlivě. Každé číslo musím ještě povinně poslat do cca 20 různých státních institucí a knihoven, kde se archivují. Dále je rozesílám mailem dle seznamu, kde jsou např. starostové okolních obcí a čtenáři, kteří si to přejí, neboť mají nějakou vazbu na Libčice, ale nebydlí tady, nebo pobývají dokonce v zahraničí. Kromě toho vkládám každé číslo na web města do elektronického archivu a aby ty nejlepší texty neumřely se starými novinami, tak je vkládám do vybraných rubrik do sekce Noviny, též na webu města.
V tu dobu už ale zároveň připravuji další číslo a celý ten kolotoč se znovu roztáčí. Už to dělám několik let a stále mě to baví, stále je to nové, tvořivé a napínavé. Mám jen jediné trápení, a to, když si někteří občané myslí, že se domůžou svých osobních či veřejných práv tím, že své problémy uveřejní v novinách. Bohužel nedomůžou. Na to je celá škála jiných efektivnějších způsobů řešení. Nechceme se podobat bulvárnímu tisku, ani simulovat soudce. Proto odmítáme uveřejňovat pomluvy, neověřené či neúplné zprávy, osobní útoky, vulgarismy atp. Ani jedno z toho neodpovídá původnímu poslání zpravodaje, který by měl být především dobrou a laskavou informační službou obyvatelstvu, o což se usilovně snažíme.
Za celý tým Libčických novin přeji všem našim věrným čtenářům klidné prožití vánočních svátků a šťastné vykročení do roku 2018.

Další články autora