Články Libčice nad Vltavou

Jak to bude s konkursy

Wed, 21 Mar 2012 19:17:38 GMT

Koncem loňského roku vyšla novela školského zákona. Novela zavedla možnost konání konkursů na ředitele školských zařízení každých 6 let. V mnoha diskusích jsme se shodli na názoru, že se jedná o správné opatření, že by se konkursy skutečně každých 6 let měly konat.

Doposud bylo v podstatě na rozhodnutí ředitele, v jakém rozsahu a jak bude se zřizovatelem spolupracovat a komunikovat, odvolat ředitele bylo téměř nemožné. Přitom atmosféra vzájemné důvěry, loajality a spolupráce je důležitá jak pro zřizovatele, tak pro školské zařízení jako instituci.

Na základě těchto úvah se Rada města na svém zasedání 3/2012 rozhodla uskutečnit konkursy na ředitele všech libčických škol, stejně, jako tak učinila Rada Středočeského kraje svým usnesením 37/2012. Takové rozhodnutí považujeme za správné a spravedlivé. Přitom vzhledem k vývoji legislativy konkursem doposud prošla pouze ředitelka Zš. Rozhodně by v této situaci nebylo spravedlivé vypsat konkurs jen na některá místa ředitelů škol. Na která ano a na které ne, když nebyly předem nastaveny požadavky na výsledky v měřitelných ukazatelích? O něčem takovém lze uvažovat v budoucnosti.

Na svém zasedání 6/2012 dne 19.3. RM rozhodla o konkrétním vyhlášení konkursů k 20.3.2012 a pověřila mne přípravou těchto konkursů. Určitě budeme postupovat s maximální transparentností. Vyhláška MšMT říká, že výběrové komise jmenuje zřizovatel podle následujícího schématu.

Citace 54 / 2005 Sb. VYHLášKA ze dne 26. ledna 2005 o náležitostech konkursního řízení a konkursních komisích Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy stanoví podle § 166 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon):

Sestavování a složení konkursních komisí

Členy komise jsou v případě konkursu na funkci ředitele právnické osoby vykonávající činnost školy zřizované obcí nebo dobrovolným svazkem obcí (tj. pro všechny libčické školy – pozn. jz) jmenováni:

a) dva členové určení zřizovatelem,

b) jeden člen určený ředitelem krajského úřadu,

c) jeden člen, kterým je odborník v oblasti státní správy, organizace a řízení v oblasti školství podle druhu a typu příslušné školy nebo školského zařízení,

d) jeden člen, kterým je pedagogický pracovník příslušné právnické osoby vykonávající činnost školy,

e) jeden člen, kterým je školní inspektor České školní inspekce, a

f) jeden člen, kterým je člen školské rady, je-li zřízena. (Jen Zš – pozn. jz.)

Člena ad b) nám na základě pověření ředitele Kú poskytne vedoucí školského odboru Kú, člena ad e) nám poskytne vedoucí krajského školního inspektorátu pro Středočeský kraj. Přestože členy ad d) a ad f) může RM jmenovat ad hoc, bude RM postupovat maximálně

demokraticky a transparentně a respektovat ad f) tajnou volbu školské rady a ad d) tajnou volbu pedagogického sboru příslušné školy, uskutečněnou za přítomnosti zástupce zřizovatele. Pokud by tato volba neuspěla, rozhodne los.

Členy ad a), b), c) jmenuje RM v rámci svých kompetencí. Zřizovatel, popřípadě výběrová komise se souhlasem zřizovatele může přizvat k jednání komise v případě potřeby další odborníky s hlasem poradním, kteří nejsou členy komise – například psychologa.

Konkursy jsou vyhlášeny na úřední desce a elektronické úřední desce města.

Upozornění na konkursy je zveřejněno inzerátem v Libčických novinách, Učitelských novinách a Regionu.

Uchazeči, jejichž přihlášky dorazí včas a splní náležitosti vyhlášeného konkursu, budou písemně pozváni ke konkursům, které se budou konat na začátku června. Rychle pak proběhne vyhodnocení, výběr doporučeného uchazeče komisí a výběr Radou města. Následně starosta jmenuje nové nebo staronové ředitele. Funkční poměr všech ředitelů, na jejichž místa byl vypsán konkurs, končí dne 31.7.2012 a noví či staronoví ředitelé nastoupí 1.8.2012 (nebude-li individuálně dohodnuto jinak) do pracovního poměru na dobu určitou na šest let.

Víme, že konání konkursů je po lidské stránce pro ředitele velkou zátěží. Konkursy však přinesou výhodu zřizovateli, školským organizacím i ředitelům. Zřizovatel bude mít jasno, že zajistil pro své zařízení optimálního člověka. Instituce bude mít ke svému prospěchu v čele člověka, který spolupracuje se zřizovatelem. A ředitelé budou mít jasný a potvrzený

mandát na 6 let funkčního období.

To je v kostce asi tak vše, co lze v současné době říci k připravovaným konkursům. Snad je každému zřejmé, že nebudeme moci poskytovat personální údaje v souvislosti s nadcházejícími konkursy.

Jiří Zajíc,

místostarosta a radní pro školství

No pasaran!

Thu, 21 Apr 2011 09:12:27 GMT

Dubnové měsíční historické připomenutí bych rád věnoval událostem, které se přihodily před více než sedmdesáti lety a poměrně daleko od nás, až na Iberijském poloostrově ve španělsku, a přeci mají přímou souvislost s naší zemí. Mám na mysli občanskou válku ve španělsku v letech 1936-1939. V této krvavé předehře 2. světové války, tvořící již polozapomenutou kapitolu dějin, zanechali svou nesmazatelnou stopu i tisíce našich spoluobčanů, bývalých dobrovolníků z mezinárodních brigád. Mnozí z nich zde položili své životy. Ti, co přežili, později po únoru 1948 zažili svou chvilku slávy, která během politických procesů v padesátých letech – jejichž se sami také stali obětí, na druhou stranu kola této mašinérie sami pomáhali roztáčet - rychle opadla a čekal je osud nepodobný osudům členů západního odboje. Drát na výsluní se opět začali až v šedesátých letech, jako příklad můžeme uvést tehdejšího ministra vnitra Josefa Pavla i například Františka Kriegla. Rád bych zde zmínil opět trochu širší souvislosti a přiznávám, že k tématu mám i osobní vztah, neboť se mu, respektive jednomu z jeho aspektů, již několik let věnuji. Dodržíme ale i náš pravidelný měsíční formát, protože právě 1. dubna 1939 podepsal caudillo Francisco Franco y Bahamonde dokument o ukončení občanské války v zemi. Tou dobou už byla naše republika více jak dva týdny okupována nacistickým Německem a její obyvatelé měli již jiné starosti než sledovat dění ve španělsku, ale opět pěkně od začátku.

Když v pátek dopoledne 17. července 1936 zaznělo ve španělském rozhlase smluvené heslo vzbouřených armádních důstojníků: „Nad celým španělskem je bezoblačno“, uvedly se tím v pohyb síly pučistů, kteří vypověděly poslušnost republikánské vládě Lidové fronty. Nikdo zprvu netušil, že se tím rozhořel nesmírně krvavý konflikt, který potrvá skoro tři roky a zanechá za sebou stovky tisíc mrtvých, další stovky tisíc uprchlíků a totálně rozvrácenou zemi. Stály proti sobě dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně byli tzv. republikáni neboli stoupenci a sympatizanti, kteří vášnivě hájili barvy druhé španělské republiky, patřili k nim socialisté, komunisté, trockisté, anarchisté a většina liberálů. Na druhém pólu stáli tzv. nacionalisté neboli frankisté, kteří ve svých řadách zahrnovali pestrou směsici - od karlistů, royalistů, velké části katolického duchovenstva a důstojnického sboru armády. Rozhořela se bratrovražedná válka, ve které obě strany neviděly pro své protivníky místo na zemi. A co více, konflikt se velice záhy zinternacionalizoval. Státy západní Evropy, jako např. Francie, Velká Británie, ale i tehdejší Československo, začaly prosazovat politiku tzv. neintervence, což navzdory verbální podpoře zákonné vládě znamenalo zbrojní embargo, které bylo pro republikány fatální, protože zbraně potřebovali především. Pučisté nalezli podporu u dvou fašistických režimů – Německa a Itálie, kteří je počaly zásobovat nejmodernější bojovou technikou i armádami dobrovolnických jednotek. Za této situace vstupuje na scénu SSSR, který se rozhodl vzhledem k postoji Německa a Itálie nebýt vázán politikou nevměšování a začal dodávat vládním jednotkám zbraně. Boj republikánů si získává stále více sympatií napříč Evropu a desítky tisíc dobrovolníků se vydávají do španělska, kde po vstupu do mezinárodních brigád bojují na jejich straně. Mezi nimi je i více než dva tisíce občanů bývalého Československa, z nichž zde několik stovek položí své životy. Republika svůj statečný boj nakonec prohraje, ale o tom rozhodli velcí hráči. Vítěznému Francovi zůstane zbídačená a zbědovaná země. Neprojeví velkorysost vítěze a v letech 1939-1945 nechá popravit takřka 200 tisíc svých odpůrců za tiché podpory katolické církve. Až jeho smrtí a nástupem Juana Carlose I. na španělský trůn v polovině sedmdesátých let se situace ve španělsku začne stabilizovat.

Postoj, který zaujímala naše oficiální historiografie před rokem 1989, je v každém případě nutno korigovat. Jakkoliv projevujeme sympatie republikánské straně, neměla by to být podpora nekritická. Nelze bagatelizovat, teroru a krutostí se dopouštěly obě válčící strany a ani pomoc SSSR si netřeba v tomto kontextu příliš idealizovat. šlo mu především o posílení vlivu v oblasti, část svých důstojníků, kteří bojovali na straně republikánů, nechal Stalin popravit, porážku jim neodpustil. Co se stalo s našimi dobrovolníky, kteří boje přežili, po republikánské porážce? Do okupované vlasti se už vrátit nemohli a byli, podobně jako desítky tisíc jiných, nuceni po ústupu do Francie trávit měsíce v krajně nevyhovujících podmínkách internačních táborů, především v Gurs a Vernet. Vysvobození pro ně znamenalo až vypuknutí 2. světové války a možnost vstupu do formujících se jednotek naší armády ve Francii. Po jejím pádu se část dostala do Velké Británie a část do SSSR, kde pokračovali v boji s nenáviděným nepřítelem. To byla ale již jiná historie.

David Majtenyi

Zavážení dobývacího prostoru Na Zabitém

Thu, 14 Apr 2011 09:04:36 GMT

Zavážení dobývacího prostoru „Na Zabitém“ je problém který znepříjemňuje život občanům našeho města. Je otázkou, kdo je za tento neutěšený stav krajiny odpovědný. Je faktem, že zmíněný prostor patří soukromé společnosti a zavážku povolil Krajský úřad Středočeského kraje v roce 2004. Město Libčice nad Vltavou od počátku, (tj. 3 reprezentace na radnici), činí a činily velké množství kroků k nápravě věcí - jednání s příslušnými úřady, majiteli pozemku a policií ČR. Vymahatelnost práva v této věci je však dosti problematická. Město Libčice bylo vydáno tímto krajským rozhodnutím, které nebylo krajem kontrolováno, na pospas zájmům soukromých firem. Namísto zavezeného dobývacího prostoru zbyla na katastru města nepovolená deponie zeminy.

Shrnuji podstatné: Město uvedený prostor nevlastní, deponii zeminy nepovolilo a vzhledem k nejasné vlastnické struktuře (Kampelička v likvidaci atp.) neexistovala vůle vlastníka činnost nepovoleného navážení zastavit. Pouze vlastník pozemku může požádat policii ČR o zastavení nelegální činnosti na pozemku. Na výzvy města nemůže na soukromém pozemku konat ani stavební úřad ani Libčice policie ČR.

Chronologie událostí:

Dobývací prostor byl stanoven Ministerstvem stavebnictví Praha, pověřeným orgánem Československé cihlářské závody, GŘ Brno dne 24.8.1968 zn. Výr- Drš/Sa DP 104 a dále změnou – zmenšením na základě rozhodnutí Obvodního báňského úřadu Kladno o změně dobývacího prostoru ze dne 29.5.1996 pod č.j. 2755/96/465 a dalším zmenšením dobývacího prostoru rozhodnutím Obvodního báňského úřadu Kladno ze dne 30.3.2006 zn. 1476/IV/06/465/UDA/VCH.

Povolení zavážení dobývacího prostoru na pozemcích p.č. 223, 225 a 226 k.ú. Letky s využitím ukládání odpadů vydal Krajský úřad Středočeského kraje – OŽP dne 22.6.2004 pod zn. 6586/04-OD-52710/04/OŽ-Ko pro firmu Bohemian Artisan s.r.o., Přílepská 1692, Roztoky. V rozhodnutí bylo stanoveno, že zařízení je možné provozovat pouze s platnou nájemní smlouvou (mezi ŽSúD a Bohemian Artisan s.r.o.) a dle bodu 4 využívání odpadu bude ukončeno, dosáhne-li se výšky 100 cm pod předpokládaný terén a bude prováděn a navážka podorničí a ornice.

Od počátku roku 2006 byla snaha Města Libčice nad Vltavou cestou Báňského úřadu, Krajského úřadu, Inspekce životního prostředí a Měú Černošice o provedení kontroly zařízení a prokázání naplněné kapacity, případně zjištění volné kapacity, aby bylo prokázáno, zda navezený materiál přesahující o několik metrů okolní terén, bude možno uložit do dosud nezavezeného vytěženého prostoru.

Dne 10. 2. 2006 proběhlo na Měú jednání, za účasti Bohemian Artisan a báňského úřadu, kde město požadovalo doklady k zavážení.

Dne 10. 2. 2006 zasílá starostka dotaz na OŽP kraje zda je zavážení v souladu s povolením kraje.

Dne 10. 2. 2006 zasílá starostka dotaz na Českou inspekci životního prostředí se žádostí o prošetření, zda je ukládání odpadů v souladu s platnými povoleními a předpisy.

Dne 15. 2. 2006 odpovídá Krajský úřad – OŽP na dopis starostky ze dne 2. 2. 2006, kde na závěr sděluje, že jeho pracovníci provedou na místě kontrolu před schválením nového provozního řádu firmě Bohemian Artisan.

Dne 13. 3. 2006 sděluje Krajský úřad – OŽP, že jeho pracovníci provedli kontrolu a že nebyly zjištěny vážnější nedostatky v provozování zařízení. Dopis je ze dne 22. 2. 2006 a městu byl zaslán až 13. 3. 2006.

Dne 15. 3. 2006 žádá tajemník dopisem Krajskému úřadu-OŽP o urychlený zásah, neboť stále dochází k navážení materiálu.

Dne 21. 3. 2006 vydává báňský úřad Kladno protokol ve věci zahájení řízení o zmenšení dobývacího prostoru Na Zabitém.

Dne 24. 3. 2006 zasílá starostka dopis vedoucímu OŽP kraje, kde žádá o okamžité zjednání nápravy.

Dne 24. 3. 2006 zasílá starostka dopis náměstkovi hejtmana, kde žádá o pomoc.

Dne 30. 3. 2006 zasílá krajský úřad informace České inspekci životního prostředí a žádá o zakročení.

Dne 30. 3. 2006 vydává Obvodní báňský úřad Kladno rozhodnutí o zmenšení dobývacího prostoru Na Zabitém.

Dne 21. 4. 2006 urguje starostka u České inspekce životního prostředí zásah a poukazuje na již 2 upozornění z února.

Dne 21. 4. 2006 zasílá starostka další upozornění vedoucímu OŽP kraje na pokračující zavážku doplněné fotodokumentací.

Dne 26. 4. 2006 zasílá OŽP kraje městu dopis, který dorazí až 11. 5. 2006, kde sděluje, že orgán kraje nemůže ukládat nápravná opatření ani pokuty a že dopis města opakovaně postupuje inspekci životního prostředí, která je k tomu oprávněna.

Dne 28. 4. 2006 žádá OŽP kraje o zásah Českou inspekci životního prostředí na základě opakovaných výzev města Libčice.

Dne 9. 5. 2006 sděluje Česká inspekce životního prostředí starostce, že její pracovníci provedli dne 12. 4. 2006 šetření na místě, nikoho nenašli, sídlo firmy Bohemian Artisan v Roztokách také nenašli, a tak tedy vyzvali firmu písemně k předložení řady dokumentů opravňujících její činnost v lokalitě Na Zabitém. Po předložení těchto dokumentů bude zváženo, zda společnost porušila rozhodnutí vydané OŽP kraje.

Dne 15. 5. 2006 zasílá ředitel České inspekce životního prostředí starostce dopis, ve kterém rekapituluje předešlé události, popisuje, jak jeho pracovníci nenašli Bohemian Artisan, jak se jí pokouší doručit výzvu k poskytnutí informací, jak pracovnice OŽP kraje na skládce nikoho nenašla a sděluje: „Co se týče návozu odpadu i na jiné pozemky, než jsou uvedeny v povolení OŽP kraje domnívám se, že šetření měl provést místně příslušný stavební úřad. Závěrem sděluje, že OŽP kraje bude nadále při dalším řešení předmětné kauzy spolupracovat s Českou inspekcí životního prostředí.“

Zde činnost výše uvedených orgánů končí, neboť firma Bohemian Artisan nedodala České inspekci životního prostředí požadované dokumenty a inspekce tudíž nemůže posoudit, zda Firma Bohemian Artisan porušila rozhodnutí OŽP kraje.

Přesto, že k návozu odpadu docházelo především na pozemky uvedené v povolení OŽP kraje, nezbylo nic jiného, než řešit zavážení jako stavebním úřadem Libčice nepovolené, i když řešení inspekcí bylo na místě a mohlo být jistě razantnější.

Dne 15. 5. 2006 vyzval Sú Libčice nad Vltavou firmu Bohemian Artisan k okamžitému ukončení navážení zeminy.

Dne 30.6.2006 svolal Sú Libčice nad Vltavou místní šetření a ústní jednání ve věci odstranění nepovolení změny využití (skládka zeminy) v lokalitě „ Na Zabitém“.

Dne 19.7.2006 Sú Libčice nad Vltavou vydal firmě Bohemian Artisan s.r.o. rozhodnutí o nařízení odstranění s termínem do 31.10.2006.

Dne 13.112006 Sú Libčice nad Vltavou vyzval firmu Bohemian Artisan k urychlenému odstranění.

Dne 30.11.2006 proběhlo na Sú další jednání.

Dne 12.1.2007 vyzval Sú Libčice nad Vltavou k splnění náhradního termínu 31. 3 .2007 (opět nebyl splněn).

Dne 2.4.2007 Sú Libčice zahájil řízení o správním deliktu s firmou Bohemian Artisan. Poté namísto firmy Bohemian Artisan s.r.o. vstoupila v jednání firma Autodoprava Veselý s.r.o.

Dne 30.11.2007 požádala Autodoprava Veselý s.r.o. o vydání úR o změně využití území.

Dne 1.11.2007 Oznámení zahájení územního řízení a nařízení veřejného ústního jednání na den 4.12.2007.

Dne 4.12.2007 proběhlo ústní veřejné jednání úŘ změny využití území.

Dne 5.12.2007 Sú Libčice nad Vltavou přerušuje řízení.

Dne 6.12.2007 Sú Libčice nad Vltavou vyzývá k předložení chybějících dokladů. (dosud nepředloženo).

V lednu stavební úřad urguje předložení prodloužení nájemní smlouvy mezi ŽSUD a Bohemian Artisan, neboť povolení Kú Středočeského kraje OŽP na zavážení prostoru je limitováno dobou platnosti nájemní smlouvy. Dodatek nájemní smlouvy byl předložen, smlouva prodloužena do 1.3.2008.

Dne 4.2. 2008 Sú vyzývá Autodopravu Veselý s.r.o. k okamžitému ukončení dalšího navážení materiálu (materiál začíná převyšovat okolní terén).

Dne 11.2.2008 Sú zasílá kopii této výzvy rovněž vlastníkům pozemků, tj. ŽSúD s.r.o. a firmě Wienerberger a.s. s informací o tom, že materiál začíná převyšovat okolní terén a budeme požadovat úpravu těchto pozemků do výše původního terénu, včetně navezení podorničí a ornice.

Dne 11.2.2008 Sú zasílá výzvu na Magistrát hl. m. Prahy a žádá je jako investora akce MO-0079 špejchar, odkud se zemina údajně vozí k nám do zmiňovaného prostoru, o okamžité zastavení dopravy dalšího materiálu do Libčic nad Vltavou.

Dne 20. 2. 2008 zasílá Odbor městského investora sdělení, že navážení zeminy do Libčic bylo zastaveno dne 13. 2. 2008.

Dne 3. 3. 2008 zasílá Sú na Odbor městského investora oznámení, že skládka Na Zabitém je nelegální, změnila majitele na firmu FUNGUJ s.r.o. Bezručova 1255, Mladá Boleslav a žádá o zamezení dalšího dovozu materiálu z akcí.

Dne 5. 3. zasílá Odbor městského investora oznámení, že zhotovitel městského okruhu na předmětnou skládku navážení zeminy neprováděl.

Dne 17. 3. 2008 zasílá Odbor městského investora další dopis, ve kterém odmítá odpovědnost za navážení materiálů do Libčic.

Dne 31. 3. 2008 doplňuje Autodoprava Veselý žádost na vydání územního rozhodnutí na využití území, se žádostí o prodloužení termínu k doplnění podkladů k úR.

Usnesením ze 14. 4. 2008 prodloužil Sú termín k předložení podkladů k úR do 31.10.2008.

Dne 20.10.2008 oznámil Sú zahájení řízení o nařízení odstranění stavby s výzvou k okamžitému zastavení dalšího zavážení zeminy firmě Funguj s.r.o. a svolal jednání na den 4. 11. 2008.

Dne 16. 12. 2008 bylo opatření stavebního úřadu opakováno pro nedoručení a jednání bylo posunuto na 9. 1. 2009.

Dne 3. 2. 2009 podala firma 4K-Invest, a.s. žádost o povolení terénních úprav v prostoru skládky a Sú dne 2. 4. 2009 vydal územní souhlas – terénní úpravy na navážení ornice v rámci terénních úprav.

Dne 23. 3. 2009 podala firma 4K-INVEST a.s. zastoupená Václavem Sedmidubským žádost o rozhodnutí o změnu využití území Na Zabitém.

Sú Libčice opatřením zahájil úŘ stavby dne 26. 3. 2009.

Dne 15. 4. 2009 sdělil Sú firmě FUNGUJ s.r.o., že je zahájeno územní řízení o změně využití území, jako novému vlastníku území.

Dne 7. 5. 2009 Sú rozhodl o změně využití území, včetně terénních úprav a rekultivace území Na Zabitém.

Dne 1.10.2009 zažádala společnost 4K-INVEST a.s. o zrušení územního rozhodnutí o změně využití území.

Dne 26.10.2009 zaslal Sú sdělení společnosti 4K-INVEST a.s., že není důvod ke zrušení rozhodnutí stavebního úřadu.

Dne 11.11.2009 zaslala PČR trestní oznámení společnosti 4K- INVEST a.s. a žádost k předání podkladů územního rozhodnutí.

Dne 16.12.2009 zaslal stavební úřad výzvu panu Sedmidubskému a společnosti Etelexon plus k bezodkladnému zastavení prací nejpozději do 31.12.2009.

Dne 27.1.2010 opatřením vyzval stavební úřad Václava Sedmidubského firmu Etelexon plus s.r.o., Agrivep a.s. Velké Přílepy a Město Libčice na kontrolní prohlídku na den 8.2.2010, na které byl sepsán protokol z řízení. Na řízení bylo předloženo kontrolní vytýčení stavby.

Dne15.2.2010 stavební úřad vyzval prováděcí firmu a Václava Sedmidubského k urychlenému dokončení terénních úprav s tím, že bude dovážena na stavbu pouze ornice potřebná k dokončení rekultivace a bude dokončeno jednání s firmou Agrivep, kde bylo provedeno neoprávněné zavážení jejich pozemků.

Dne 9.3.2010 na základě žádosti stavebníka povolil stavební úřad navezení propustného inertního materiálu do 30.3.2010.

Dne 12.4.2010 vyzval stavební úřad prováděcí firmu k okamžitému zastavení navážení zeminy do 13.4.2010.

Dne 14.4.2010 bylo provedeno ústní jednání s majitelem skládky firmou Funguj s.r.o. o dodržení výzvy k okamžitému zastavení navážení a uzavření prostoru skládky.

Po tomto termínu byla skládka uzavřena a navážení zeminy bylo přerušeno.

Dne 14. 5. 2010 bylo postoupeno podání města Libčice n/Vlt o provedení kontroly a zásahu ve věci zavážky Na Zabitém KUSK, s tím že je tato záležitost v pravomoci Sú.

Dne 10. 6. 2010 byla provedena KP stavby za účasti ing. Pavla Bartoše, zavážení pozemků AGRIVEP a.s..

Dne 22. 6. 2010 byla provedena KP stavby, zjištěno nepovolené zavážení stavby.

Na výzvu se dostavili příslušníci policie ČR a pomohli zastavit nepovolené zavážení.

Dne 26. 6. 2011 podáno sdělení majiteli pozemků firmě Funguj, s.r.o., že zrušení smlouvy o provádění rekultivace je věcí majitele pozemků a platí úR o změně využití pozemků.

12. 7. 2010 podán doplněk sdělení firmě FUNGUJ, s.r.o., rekultivace nebyla zatím nikdy zastavena.

Dne 22. 7. 2010 byla provedena KP stavby společně se starostou obce a bylo zjištěno zavážení stavby břidlicí, která není dosud rozhrnována.

Dne 23. 7. 2010 výzva na KP stavby pro majitele pozemku.

Dne 29. 7. 2010 protokol z KP, pokračování provádění terénních úprav.

Dne 14. 7. 2010 bylo oznámeno zahájení řízení o správním deliktu s firmou ETELEXON plus, s.r.o. a nařízeno ústní jednání.

Dne 29. 7. 2010 proběhlo řízení o správním deliktu. Obviněná firma se dostavila po jednání a slíbila písemné vyjádření.

Dne 4. 8. 2010 byl majitel pozemku vyzván opatřením, aby byla stavba urychleně dokončena do 30. 9. 2010 při zachování podmínek úR.

Dne 6. 8. 2010 obdržel Sú podání obviněné firmy ETELEXON plus s.r.o k zahájenému řízení o správním deliktu s tím, že firma podmínky úR plnila.

Dne 31. 8. 2010 Výzva firmě AGRIVEP a.s. o sdělení skutečností k vyjádření firmě ETELEXON plus s.r.o.

Dne 23. 9. 2010 vyjádření AGRIVEP, prováděcí firma pozemky neodkoupila a nekomunikuje.

Dne 20. 10. 2010 bylo vydáno rozhodnutí Sú k udělení pokuty 200 000,- Kč firmě ETELEXON plus s.r.o za neplnění podmínek úR.

Dne 3. 11. 2010 obdržel Sú od majitele pozemků žádost o prodloužení termínu k dokončení terénních úprav do 31. 3. 2011.

Dne 5. 11. 2010 obdržel Sú odvolání firmy ETELEXON plus proti rozhodnutí o udělení pokuty.

Dne8. 11. 2010 vydal Sú souhlas s prodloužením termínu k dokončení úprav do 31. 3. 2011 za dodržení podmínek úR.

Dne 29. 11. 2010 výzva účastníkům řízení k vyjádření k podanému odvolání firmy ETELEXON plus proti pokutě.

Dne 10. 12. 2010 vyjádření města Libčice n/Vlt k odvolání.

Dne27. 1. 2011 předání spisu odvolacímu orgánu KUSK.

Dne 13. 1. 2011 žádost policie ČR o předání spisu k oznámení AGRIVEP, a.s. k zavezení svých pozemků.

Dne 9. 2. 2011 předání spisového materiálu policii ČR k podání AGRIVEPU, a.s.

22. 1. 2011 – 30. 3. 2011 pravidelné kontroly zavážení a provádění terénních úprav a zápisy do stavebního deníku. Terénní úpravy pokračují zavážením inertního materiálu a přípravou k jejich dokončení. Zamrznutý nakladač s radlicí - zavážka se neprovádí.

Dne 9. 3. 2011 bylo doplněno předání spisu správnímu orgánu KUSK.

Dne 14. 3. 2011 rozhodl KUSK odbor regionálního rozvoje o zrušení rozhodnutí o správním deliktu a pokutě 200.000,- Kč a vrátil věc k novému řízení. Důvodem bylo chybné číslo pozemku parc. č. 536/9 místo 563/9 v k.ú. Letky, výrok rozhodnutí není dostatečně určitý a je třeba přesně uvést pozemky, kde nebyly dodrženy podmínky územního rozhodnutí.

31. 3. 2011 oznámil KUSK, že předchozí rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 3. 2011 a je pravomocné.

Dne 8. 4. 2011 vyzval stavební úřad majitele pozemků firmu Funguj, s.r.o. k urychlenému dokončení stavby, nejpozději do 31. 5. 2011 při dodržení následujících podmínek:

- 1. Terénní úpravy budou dokončeny již navezenou zeminou.

- 2. Doveze se pouze ornice potřebná k dokončení rekultivace.

- 3. Bude provedena rekultivace, dle schválené PD.

Další informace o této záležitosti jsou k dispozici na stavebním úřadu Libčice nad Vltavou.

Jiří Novák, vedoucí stavebního úřadu Libčice nad Vltavou 12. 4. 2011

Projekt mezinárodní letiště ve Vodochodech ve vztahu k městu

Fri, 08 Apr 2011 10:28:57 GMT

Problematickým projektem, který se dotýká našeho regionu ( Kralupy nad Vltavou, Dolany Libčice nad Vltavou, Bašť, Panenské Břežany a další obce) je záměr finanční skupiny Penta a.s. vybudovat mezinárodní letiště ve Vodochodech. Potenciální dopady provozu rozšířeného mezinárodního letiště se týkají i našeho města. Vývoj situace kolem projektu Penta a.s. sledujeme a jsme v kontaktu jak s vedením Letiště Vodochody a.s., tak se sdružením STOP letišti Vodochody. Problematika rozšíření letiště ve Vodochodech je odborně i strategicky velmi spletitá a proto se pokusím co nejobjektivněji popsat situaci ve vztahu k našemu městu a okolním, záměrem postiženým obcím. V rámci objektivnosti zmíním postoje investorů, odpůrců a města Libčice nad Vltavou. V tomto článku se nezabývám minulostí letiště.

I. Co je letiště Vodochody?

Propagační materiály Letiště Vodochody a.s. uvádějí tyto údaje:

Společnost Letiště Vodochody, a.s., byla založena 30. 11. 2007 za účelem provozování a rozvoje letiště ve Vodochodech
Od 1.1.2009 došlo k faktickému vyčlenění letištních aktivit z AERO Vodochody a.s. (majetek, personál, technika)
Jediným akcionářem je AERO Vodochody a.s.
Akciové společnosti AERO Vodochody a Letiště Vodochody vlastní investiční skupina Penta a.s.

Letiště Vodochody má statut neveřejného mezinárodního letiště. Jeho klienty jsou dnes především letecké školy, které zde provádějí výcvik pilotů, dále privátní klientela se soukromými letouny a také zákazníci mateřské společnosti Aero Vodochody.

V souvislosti se svým fyzickým vyčleněním ze společnosti AERO Vodochody a.s. (na konci roku 2008) získala společnost Letiště Vodochody a.s., všechna potřebná povolení k provozování vodochodského letiště. Rovněž byla podepsána dohoda s cizineckou policií a celní správou o způsobu odbavení cestujících.

V roce 2009 se na letišti uskutečnilo přes 9000 pohybů letadel, což představuje 100% nárůst oproti provozu v roce 2008.

Cílem projektu rozvoje letiště ve Vodochodech je vybudovat moderní mezinárodní letiště, které přispěje k podpoře turismu, podnikání a hospodářského růstu.

Hlavní město Praha tak získá, stejně jako mnoho jiných světových měst, druhé mezinárodní letiště, jež podpoří další rozvoj metropole a regionu. Letiště ve Vodochodech bude sloužit především nízkonákladovým a charterovým přepravcům.

V současnosti je projekt ve stadiu projednávání studie dopadů projektu na životní prostředí (EIA). Finální stanovisko MŽP ČR k záměru očekává letiště, s ohledem na zákonem stanovené lhůty, nejpozději do konce prvního pololetí letošního roku. Provoz pro nízko-nákladovou dopravu plánuje spustit na přelomu let 2012 a 2013.

Celkové plánované investice	3 miliardy korun
Počet přepravených cestujících ročně	3,5 milionu
Průměrný počet odbavených letadel denně	48
Projektovaná hodinová kapacita terminálu	1200 cestujících za hodinu
Počet pozic pro letadla (pro letadla kat. C dle ICAO)	15 stání
Parametry dráhy	délka 2500 m, šířka 45 m
Parkování pro veřejnost	572 parkovacích míst

Letiště je projektované na provoz letadel kategorie C (např. Boeing 737, Airbus A320) dle ICAO (rozpětí křídel až 36 m) za všech povětrnostních podmínek.

II. Činnost města ve věci záměru vybudování mezinárodního letiště Vodochody

Město Libčice nad Vltavou ve věci plánovaného rozšíření letiště Vodochody zaujalo aktivní postoj a provedlo níže uvedené kroky.

a) Usnesení rady města č. 3-2010 konané dne 10. 2. 2010

Rada města bere na vědomí informace starosty ohledně zamýšleného projektu Letiště Vodochody a zmocňuje starostu k dotazu na zadavatele EIA včetně sdružení proti letišti na další informace o zamýšleném projektu. Rada města předloží materiál zastupitelstvu města.

b) Usnesení č. 17/20-2010 z 20. zasedání zastupitelstva města Libčice nad Vltavou konaného dne 15. 3. 2010

Zastupitelstvo města vyjadřuje podporu všem městům, obcím, sdružením a veřejným organizacím, které protestují proti vybudování mezinárodního letiště Vodochody.

Zastupitelstvo města ukládá radě města informovat občany o záměru, dopadech a vizích spojených s výstavbou a provozem veřejného mezinárodního letiště Vodochody prostřednictvím dostupných informačních médií a zdrojů. Zastupitelstvo města ukládá radě města sledovat veškeré dostupné informace spojené s výstavbou a provozem veřejného mezinárodního letiště Vodochody.

c) Usnesení rady města č. 21-2010 konané dne 8. 12. 2010

Rada města se seznámila se studií EIA Letiště Vodochody a ukládá starostovi podat v termínu stanovisko města.

d) Dne 9. 12 .2010 ve smyslu usnesení rady města bylo na odbor posuzování vlivů Ministerstva životního prostředí zasláno stanovisko města Libčice nad Vltavou k dokumentaci vlivů záměru na životního prostředí.

e) Jednání starosty Pavla Bartoše dne 4. 2. 2010 s představitelem OS Za život v Dolanech Ing. Petrem Stulíkem ohledně aspektů dopadů na ŽP v souvislosti s rozšířením letiště Vodochody.

f) Zasedání OS Za život v Dolanech se počátkem 25. 2. 2010 se zúčastnil starosta města Pavel Bartoš.

g) Starosta Pavel Bartoš se zúčastnil dne 8. 4. 2010 pracovní schůzky iniciativy Stop Letišti Vodochody na Měú v Kralupech nad Vltavou.

h)Veřejné debaty k vybudování mezinárodního letiště Vodochody konané dne 24. 3. 2010 se za naše město zúčastnili starosta města Pavel Bartoš a radní Jan Procházka.

i) Dne 12. dubna v 17:30 hodin v Kulturním domě KDL Libčice nad Vltavou proběhla veřejná debata na téma rozšíření mezinárodního letiště Vodochody za účasti zástupců Letiště Vodochody, starostů okolních obcí, OS Za život v Dolanech, zástupců města Libčice nad Vltavou a OS Liběhrad.

j) V Libčických novinách v dubnu 2010 byl uveřejněn článek s názvem: „Stop letišti Vodochody“ (autor Pavel Bartoš).

k) V Libčických novinách v červenci 2010 byl uveřejněn článek s názvem: „Historie Aera Vodochody“ (autor Vít Růžička).

l) Dne 8.12.2010 proběhla koordinace stanovisek k připomínkování studie dopadu na životní prostředí EIA s městským úřadem Kralupy nad Vltavou.

III. Kompletní stanovisko města k řízení EIA

Stanovisko města Libčice nad Vltavou k dokumentaci vlivů záměru Letiště Vodochody na životní prostředí

Město Libčice nad Vltavou vydává po projednání radou města dne 8. 12. 2010 následující stanovisko k dokumentaci vlivů záměru na životního prostředí:

Katastrální území města Libčice nad Vltavou může být v důsledku provozu Letiště Vodochody zasažena hlukem a v případě nepříznivého větru též zplodinami. Připomínky města Libčice nad Vltavou jsou následující:

a) Protihluková opatření

Jaká budou omezení provozu z důvodů hlukových? Opatření uvedená v dokumentaci nejsou většinou konkrétní a omezují se na proklamace typu :

- Všechny IFR odlety budou prováděny po odletových tratích SID až do stanoveného bodu, kde se letadlo nachází v dostatečné výšce nad zemí. (Není uvedeno, kde tento bod leží a v jaké výšce.)

- Způsob provedení vzletu bude upraven podle moderních poznatků o protihlukových postupech. (Není stanoveno, jaký postup bude aplikován.)

- Postupy pro přiblížení a přistání budou stanoveny tak, aby letadla mohla sestoupit pod stanovenou výšku nad zemí až po nalétnutí do osy dráhy pro přistání. (Není uvedena stanovená výška.)

- (Není uveden závazek, že na letišti nebudou provozována letadla o hmotnosti nad 100 tun, když se všude píše, že letiště bude určeno pro letadla do 100 tun.)

b) Ochranná pásma

Ochranná pásma (OP) letiště Vodochody byla stanovena Rozhodnutím SLI ze dne 26. 10. 1977, tedy takřka před 33 lety. Tato OP již vůbec neodpovídají současně platným předpisům. Nová OP letiště by měla být vyhlášena územním rozhodnutím o ochranném pásmu ve smyslu stavebního zákona a hlavně v souladu se současně platnou legislativou. Stávající OP není možné pro rekonstruované letiště použít. Důvodem je množství legislativních změn i změn leteckých předpisů, které vstoupily v platnost od roku 1977.

Z uvedených důvodů je nutné nové zpracování OP letiště, v souladu se stávajícími předpisy, a jejich následné projednání a vyhlášení.

c) Struktura provozu dle typů letadel

Ve výhledovém stavu provozu jsou jako největší letadla uváděna „dopravní letadla s proudovým pohonem a s maximální vzletovou hmotností do 100 t“a provoz větších letadel není vůbec předpokládán. To však neodpovídá záměrům vlastníka společnosti Aero Vodochody, který představil záměr dalšího rozvoje letecké výroby, včetně participace na vývoji a výrobě nového vojenského transportního letadla KC-390 společnosti Embraer. Aero Vodochody by se na této spolupráci mělo podílet vývojem a výrobou zadní část trupu, dveří, náběžných hran a pevných částí křídel. Obdobné projekty již běží pro firmu Bombardier (vývoj a výroba náběžných hran pro nový dopravní letoun CSeries) nebo italskou společnost Alenia (střední část křídla nákladního letadla C-27J). Ze stávajícího vývoje lze předpokládat, že obdobné projekty poběží i po roce 2012, přičemž nejlogičtějším způsobem dopravy takto rozměrných dílů je přeprava nákladními letadly.

Ačkoli studie EIA uvádí, že \"letiště bude uzpůsobeno pro standardní provoz letadel kategorie C dle ICAO (rozpětí křídel letadla max. do 36m) za všech povětrnostních podmínek“, vlastní konstrukce letiště (šířka pojezdových drah 23 m, jejich odstupy od pevných překážek 40,5 m, hloubka a šířka odbavovacích ploch apod.) přesně odpovídá letadlům o rozpětí do 52 metrů (tj. kódové písmeno D dle ICAO). Do této kategorie patří typy jako A-300; A-310; B-757; B767; Il-76, tedy typy, které jsou typickými představiteli nákladních letadel.

Projekt letiště, které je uvedeno v EIA, není letiště pro letadla o rozpětí 36 metrů (do 100 tun), nýbrž pro letadla větší, do rozpětí 52 metrů (do cca 200 tun).

d) Kumulativní vlivy provozu LKPR a LKVO

Kumulativní vlivy provozu LKPR a LKVO dokladují pouze, že nedojde k průniku izofon 55 dB obou letišť. Nedokládají ale kumulaci provozu v místech, kde se protínají příletové tratě na LKPR a LKVO. Protože ekvivalentní hladina hluku je funkcí počtu hlukových událostí a jejich akustického tlaku. V místě průsečíku příletových tratí na LKPR a LKVO je tedy možné, že díky provozu LKVO bude docházet k překročení limitní hladiny hluku pro denní provoz. Pravděpodobnost takového dopadu zvyšuje i skutečnost, že letadla přilétávající na LKVO budou nucena „podlétat“ přílety na LKPR a budou se tedy nacházet v nižší výšce – přílety na LKPR budou ve výši 4.000 ft a výš, na LKVO pak ve 2.500 ft.

Podepsal: Ing. Pavel Bartoš, MBA starosta

IV. Stanovisko odpůrců plánovaného rozšíření letiště Vodochody

Protože záměr akciové společnosti Penta Investments na vybudování veřejného mezinárodního letiště ve Vodochodech i nadále trvá, rozhodli se představitelé dotčených obcí sdružit a společně postupovat proti plánované výstavbě. Ve čtvrtek 25. 6. 2009 bylo v Kralupech nad Vltavou ustanoveno Sdružení proti letišti. Obce, na jejichž území žije téměř 30 tisíc občanů, deklarují v podepsaném memorandu nesouhlas s plánovaným záměrem výstavby a společný jednotný postup proti výstavbě nového letiště. Chtějí využít všechny zákonné prostředky k tomu, aby realizaci rozšíření současného firemního letiště Aera Vodochody zabránily a chtějí aktivně chránit životní prostředí a zdraví svých občanů před negativními vlivy plánovaného letiště. Signatáři memoranda jsou tyto obce: Dolany, Chvatěruby, Kozomín, Kralupy nad Vltavou, Líbeznice, Máslovice, Měšice, Nelahozeves, Panenské Břežany, Postřižín, Užice, Veltrusy a Zlončice. Starostům se nelíbí, že nové veřejné mezinárodní letiště je umísťováno do hustě obydlené oblasti s přímými dopady. Dokumentace zpracovaná investorem letiště předpokládá 3,5 mil. odbavených cestujících za rok a 141 odbavených letadel v charakteristickém letovém dni. Občané budou v průběhu celého dne obtěžováni hlukem z přistávajících a vzlétajících letadel, dalšími emisemi z leteckého provozu a vystaveni riziku leteckých havárií.

Hlavní argumenty sdružení „Stop letišti Vodochody“ jsou tyto:

a) Soustavné poškozování zdraví
b) Soustavná a neúnosná hluková zátěž
c) Dopravní kolaps
d) Znehodnocení majetků
e) Nebezpečí z leteckého provozu pro okolí LKVO

V. Závěr

Předkládám výše uvedenou chronologii významných událostí pro naše město, v souvislosti s iniciativou investiční skupiny Penta v dané věci. Město Libčice nad Vltavou záměr vybudování mezinárodního letiště Vodochody bedlivě sleduje, reaguje na vzniklé požadavky a nadále bude informovat veřejnost. Více informací lze získat na uvedených odkazech.

Zdroje informací:

http://www.vodochodyairport.cz
http://www.stopletistivodochody.cz
http://www.mestokralupy.cz
Usnesení rady města Libčice nad Vltavou
Usnesení rady města Libčice nad Vltavou
Propagační materiály letiště Vodochody

Zpracoval dne 8. 4. 2011 Ing. Pavel Bartoš, MBA starosta města Libčice nad Vltavou

Únor 1948, příčiny a důsledky

Fri, 18 Feb 2011 10:23:48 GMT

Během uplynulých let jsme byli svědky pokusů o opětovné zjednodušování pohledů na historické události let minulých. Ve své podstatě se tento proces vyznačuje ve vztahu k dějinám nemístnou relativizací na jedné straně a na druhé straně naopak nekritickým vyzdvihováním. Vrací se tak to, co bylo po právu vyčítáno generacím historiků minulého režimu. Pro obyčejného člověka neobeznámeného blíže s historií je tak někdy přetěžké se v tom spletivu orientovat. Již nejde jen o úplnou negaci let 1948-89, jedná se i o přepisování příčin a následků druhé světové války. Lichou se tak nezdá kardinální otázka, kdo jsou vlastně po těch 75 letech vítězové a kdo poražení. Černobílá optika pohledu tak mnohdy ignoruje i základní faktickou stránku věci.

Rád bych se v tomto únorovém čísle Libčických novin věnoval připomenutí událostí právě února roku 1948. Komunistický převrat, revoluce, Vítězný únor nebo logické vyústění dějinných souvislostí, jež uvedla v pohyb druhá světová válka? Co se vlastně stalo a co zapříčinilo takřka čtyřicetileté panovaní představitelů jedné strany? Tragédie o mnoha dějstvích tvoří jednu stranu mince, ta druhá však také znamenala nepopiratelné sociální a ekonomické jistoty velké většiny obyvatel tehdejšího Československa, což může některým uším znít v dnešní době až kacířsky. Následky známe, ale jaké byly skutečné příčiny? Nejprve si tedy jako obvykle alespoň stručně připomeňme fakta spojená historickým pojítkem.

V druhé polovině čtyřicátých let se Československá republika pozvolna vzpamatovávala z nedávno skončené války. Politická situace i nálady obyvatelstva se již značně lišily od dob první republiky. V květnových volbách do ústavodárného národního shromáždění roku 1946 zvítězila v českých zemí KSČ s více jak 40 % hlasů, na Slovensku sice Demokratická strana, komunisté však získali více jak 30 % hlasů. Agrární straně, jednomu z hegemonů politické scény první republiky, nebylo umožněno postavit kandidátku, jednalo se o důsledek kolaborace části jejích vrcholných představitelů. Předsedou vlády se poprvé v historii stal představitel KSČ – Klement Gottwald, člověk, kterého v té době provázela aureola spravedlivého člověka z lidu, navíc působícího celou válku v SSSR a podílejícího se na východním odboji. Otěže moci tak byly pomalu přebírány představiteli KSČ, která prokázala nejlepší orientaci v nových poměrech. Dokázala chytře obsadit klíčová silová ministerstva, především vnitro, kde se ministrem stal navrátilec z londýnského exilu Václav Nosek. Nutno podotknout, že jakkoliv se to může dnešníma očima zdát nepochopitelné, politika KSČ měla masovou podporu obyvatel, jednalo se o velikou a oprávněnou deziluzi značné části obyvatelstva z chování západních spojenců především v údobí Mnichova a i po něm. SSSR, který měl na osvobození republiky lví podíl a i bezkonkurenčně největší lidské ztráty z řad členů protihitlerovské koalice, umě využíval situace, svůj vliv měl navíc pojištěn na základě dohod v Teheránu a na Jaltě. Z pohledu tzv. demokratických stran začalo přituhovat, situace se obzvláště vyhrotila na přelomu let 1947-48. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k převzetí moci. Záminkou se stala situace ve Sboru národní bezpečnosti, která spadala právě pod Noskem vedené vnitro, jednalo se v tomto případě o přemístění místních velitelů SNB v Praze ve prospěch komunistů. Ministři tří nekomunistických stran se na protest proti tomuto jednání rozhodli 20. února 1948 podat demisi. Prezident republiky dr. Edvard Beneš byl postaven před nelehké rozhodnutí, přijmout demisi ministrů a předat plnou moc komunistům, nebo ji nepřijmout a riskovat možnou občanskou válku. Vyčerpaný a již vážně nemocný president vyslovil s demisí souhlas a 25. února přijal návrh komunistů na vládu novou, reorganizovanou podle jejich not, krok doprovázený mocným aplausem několika set tisíc shromážděných občanů na pražském Václavském náměstí. Začala se psát nová éra našich dějin.

Co následovalo také ještě čeká na objektivní zhodnocení. Přijetí demise Edvardem Benešem bývá často vykládáno jako presidentovo fatální selhání a spolu s přijetím Mnichova v roce 1938 za dva kroky, kterými se negativně zapsal do našich dějin. Tato morální dilema jsou spolu s rokem 1968 považována za klíčová pro naše utvářené dvacáté století. Je velice těžké presidenta Beneše posuzovat bez důkladné znalosti tehdejších reálií a každé zjednodušující hodnocení je podle mě krajně nespravedlivé. Beneš se poprvé dostal do běhu světových dějin a podruhé stál před rozhodnutím zda riskovat možnost – velice pravděpodobnou - bratrovražedné občanské války. Ano, také věřil, až příliš věřil, slibům komunistů a rovněž i Stalina o naší vlastní cestě a o nezasahování do vnitřního vývoje. Cítil zřejmě i podporu drtivé většiny obyvatelstva, která tento zpočátku nenásilný přechod rovněž schvalovala plná nadějí v lepší a spravedlivější společenské uspořádání. Taková byla zkrátka realita a skutečnost. O tom, že tyto sny a naděje se velice záhy změní v pouhé iluze, nemohli na počátku roku 1948 samozřejmě nic tušit. Padesátá léta znamenala dokonalé vystřízlivění a zklamání, sliby o vlastní československé cestě se ztratily v záplavě politických procesů vedených pod taktovkou poradců ze SSSR. Myšlenka socialismu dostala možnost reparátu a rehabilitace až zhruba v polovině šedesátých let, ale to se již psala jiná historie.

David Majtenyi

Balkánské připomenutí, 17. únor 2008 v českých souvislostech

Fri, 18 Feb 2011 10:11:08 GMT

Tentokrát jsem se rozhodl v rámci pravidelných měsíčních historických připomenutí mezníků z dob nedávno minulých i vzdálených zmínit událost, která se může zdát na první pohled jako poněkud nedůležitá, možná i nezajímavá, a navíc ani nikterak související s měsícem lednem, neboť v předchozích exkursech do historie jsem se snažil z důvodů určitého řádu dodržovat měsíční linii.

Řekne-li se 17. únor 2008, asi málokoho napadne, co že se tohoto mrazivého zimního dne takřka tři roky nazpět mohlo důležitého přihodit. A přeci se událo a jsem toho názoru, že stojí za to si to připomenout. Právě tohoto dne byla totiž oficiálně vyhlášena nezávislost Kosova, malého území na jihu Balkánu, jen o málo většího než Středočeský kraj, čímž de facto vznikl nový stát na mapě Evropy. Říkáte si, čím je to asi tak zajímavé?

Tedy pěkně od počátku. Rozpad bývalé Jugoslávie byl od začátku devadesátých let provázen mimořádnou brutalitou. Země, která zůstane ve vzpomínkách našich rodičů jako vysněná destinace pro letní dovolenou za minulého režimu, propadla peklu bratrovražedné války. Protože není účelem tohoto článku ani jeho možností vše podrobně vysvětlit, musíme zestručňovat až na maximální možnou míru. Z bývalé SFRJ, později SRJ, se postupně odděloval jeden stát za druhým, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nakonec, poté co se oddělila Černá Hora, zůstalo jen Srbsko. Jelikož hranice států byly tvořeny v období „bratrské jednoty národů“, nebyly v žádném případě hranicemi národními a vzhledem k tomu, že semeno nenávisti mezi národy bylo zaseto v minulosti mnohokrát, nepřekvapí, že se pokojný rozchod nekonal. Každý si schovával ve skříni svůj nůž, který byl připraven v pravou chvíli vytáhnout…Nejhorší a co se týče lidských obětí i nejtragičtější část občanské války skončila v roce 1995, kdy byla v americkém Daytonu podepsána mírová smlouva zastavující násilí v Bosně a Hercegovině. Stovky tisíc obětí, etnicky vyčištěné území a nenávist, kterou neotupí ani následující generace, to byly výsledky nesmyslného válčení. My jsme ovšem v naší západní části Evropy byli o válce informováni velice jednostranně. Černobílé vidění konfliktu bylo přeci tak lákavé, nebylo těžké vybrat si jen jednoho viníka a ostatní ověnčit doslova svatozáří. Co byla u jedněch zvířecí zběsilost, bylo u druhých pouze přirozené právo na obranu. Ne nadarmo se říká, že pravda zemřela na Balkáně jako první, dle mého názoru to platí doslova. Jakmile se objevil někdo, kdo se snažil o objektivní analýzy, mohl to být i člověk se silným morálním kreditem jako například exministr zahraničí a později zvláštní vyslanec OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier, byl zastánci jedné jediné pravdy s přehledem převálcován.

Vraťme se však zpět ke Kosovu, tedy přesněji Kosovu a Metohiji. Světové společenství, které mělo na rozpadu Jugoslávie význačný podíl, uznávalo od prvopočátku konfliktu v regionu tzv. princip nedělitelnosti původních hranic. Uměle vytvořené hranice tak dostaly přednost před skutečnými národními hranicemi. Tento princip byl pak důsledně dodržován v případě Chorvatska i Bosny a byl zbaběle pošlapán právě v případě Kosova.

Co bylo vlastně Kosovo? Jak již bylo řečeno, Kosovo bylo velikostí nepříliš rozsáhlé území, které získalo za Titova režimu autonomní statut v rámci Srbska. Především to bylo ale území, kterým doslova prostupovala historie srbského národa. Místa jako Dečani, Gračanica, Prizren tvořila památné jádro středověkého Srbska. Bitva na zdejším Kosově poli a porážka srbských vojsk roku 1389 na dlouhá staletí předznamenala osmanskou nadvládu nad celým Balkánem. Skokem se posouváme o několik století dopředu, kdy se od poloviny osmnáctého století korodující říše Osmanů nestačí bránit osvobozeneckému úsilí pravoslavných Srbů a kdy je obnoven jejich samostatný stát. Oblasti Kosova se k němu postupně připojují, ačkoliv během století turecké nadvlády a násilné islamizace se mění geopolitická skladba celých území, na Kosovu jsou Srbové v naprosté většině a Albánci tvoří menšinu. Situace se nijak zvláště nemění až do počátku dvacátého století. V předvečer první světové války tvoří Srbové stále více než polovinu jeho obyvatel. Konec druhé světové války, vznik socialistické Jugoslávie a vliv sousední Albánie Envera Hodži způsobí masivní příliv obyvatel albánského původu. Toto, spolu s přirozeně větší natalitou původních Albánců z Kosova, způsobí drastické změny v tamní demografické situaci. Albánské emancipaci je nakloněn i komunistický vůdce Josip Broz Tito a Kosovo tak získává autonomní status v rámci obnovené Jugoslávie. Po smrti Tita dochází v osmdesátých letech k radikalizaci albánské populace, která zde mezitím dosahuje takřka 90 %. Srbové jsou pod různými pohrůžkami nuceni opouštět Kosovo, v ovzduší zmaru a beznaděje se koná manifestace kosovských Srbů na Kosově poli u příležitosti výročí 24. dubna v roce 1987. Zde ke shromáždění padnou památná slova, v budoucnu mnohokrát překroucená a zneužitá: „Nikdo už vás tady nebude bít!“ Pronesl je tehdy čelný představitel SKJ Slobodan Miloševič, později v rámci černobílého vidění konfliktu označený za hlavního strůjce balkánské tragédie.

Pád východního bloku se bolestivě dotkl i Jugoslávie, která si celé období studené války udržovala neutrální postavení, později v rámci hnutí nezúčastněných. Už nebylo třeba silné a neutrální Jugoslávie, destrukce mohla začít. Významnou měrou se na ní samozřejmě podíleli představitelé jednotlivých etnik, kteří rychle vyměnili komunistickou kartu za kartu nacionalistickou.

Albánci na Kosovu se začínají velice důrazně hlásit o své slovo, požadují utvoření republiky a následně samostatnost, což má za následek odejmutí autonomního statusu ze strany Srbska. Nutno ovšem poznamenat, že byly odejmuty pouze takzvané státní atributy autonomie, vše ostatní Albáncům zůstalo. Albánci začínají bojkotovat srbské autority a vytvářejí si vlastní paralelní struktury. Takto zakonzervovaný stav Kosova přečká i nejkrvavější léta občanské války na Balkáně v první polovině devadesátých let.

Jak již bylo řečeno, mezinárodní společenství se řídilo v případě rozpadu Jugoslávie principem nedělitelnosti hranic, nijak proto neronilo slzy v případě více než 200000 Srbů, které z Chorvatska brutálně vyhnala místní armáda v rámci operace Oluje, která měla za cíl získat znovukontrolu nad celým územím republiky v roce 1995. Jenom podotýkám, že Kosovo bylo mezinárodně uznanou součástí Srbska v rámci původních, nijak neupravovaných hranic. Zdejší, již většinové albánské obyvatelstvo, které cítilo, že jeho nároky nebyly naplněny, začalo projevovat silnou netrpělivost. Pasivní rezistence se proměnila v aktivní a navrch získávala tzv. UČK – Kosovská osvobozenecká armáda.

Co to znamenalo ve skutečnosti? Přepady policejních stanic, brutální vraždy Srbů i Albánců loajálních srbské vládě. To si pochopitelně nenechal líbit bělehradský režim, který se snažil s pomocí armády zajistit kontrolu nad vzbouřenou provincií. Spirála násilí se opět roztočila, mezinárodní společenství se snažilo přimět obě strany k ukončení násilí, ale bezvýsledně. Problém představovali především samotní Albánci, nechtěli nic více, ale ani méně než úplnou nezávislost, a nejednalo se v jejich případě pouze o představitele ozbrojené guerilly, ale i umírněného křídla reprezentovaného Ibrahimem Rugovou. Požadavek byl pochopitelně naprosto nepřijatelný pro Srbsko, nabízí se paralela s chováním sudetských Němců v roce 1938. Na konci roku 1998 už bylo jasné, že konflikt se bez mezinárodní účasti nepodaří ukončit. Obě strany začaly jednat ve francouzském Rambouillet. Srbové byli ochotni akceptovat všechny požadavky s jedinou výjimkou, Kosovo zůstane s maximální možnou mírou autonomie součástí Srbska. Do hry se vložili Američané, reprezentovaní tehdejší ministryní zahraničí M. Albrightovou, známou svými silně protisrbskými názory. Jen si dovolím malou odbočku - je to prazvláštní, má-li člověk takovou vnitřní nenávist vůči zemi, která poskytla azyl ji i celé její rodině před nacistickým režimem. Najednou nevadilo, že se UČK, která byla ještě donedávna označovaná za teroristy, stávala hlavním partnerem a osobní schůzky jmenované s nechvalně proslulým vůdcem guerilly Hashimem Thacim snad není třeba více komentovat. Požadavky vůči Srbům byly naprosto úmyslně formulovány tak, aby pro ně byly neakceptovatelné, černý Petr jim prostě zůstat musel. V březnu 1999 začala jedna z největších hanebností v poválečné Evropě. Pod záminkou ukončení srbského násilí páchaného na Albáncích započaly letecké útoky států NATO, bez jakékoliv rezoluce OSN, proti všem pravidlům, jako důvod bylo uvedeno donucení Miloševiče k ukončení „páchání“ násilí a stažení jeho jednotek z Kosova. útokům samým a podrobnostem bych se rád věnoval v některém z budoucích připomenutí, tedy opět pouze stručně. Více než tři měsíce se statečný srbský národ bránil útočné operaci největší světové vojenské mašinérie. Řeči, že cílem jsou pouze vojenské objekty, byly lži nejhrubšího zrna, podobně jako řeči o nepoužívání munice s ochuzeným uranem. Česká republika jako čerstvý člen NATO se sice na útocích přímo nepodílela, schválit je však musela. Vyzdvihl bych v tomto případě dva politiky – tehdejšího premiéra Miloše Zemana a předsedu PS PČR Václava Klause, kteří si zachovali zdravý úsudek. U Klause musím přiznat, že ho zachovával během celého rozpadu bývalé Jugoslávie. Opakem byl tehdejší prezident Václav Havel, známý svým silně černobílým viděním konfliktu a vášnivý podporovatel akce NATO, který se v této souvislosti nechvalně proslavil výrokem o tzv. „humanitárním bombardování“, jenž vešel do análů historie a dost možná je jedním z důvodů stálého čekatelství autorova na Nobelovu cenu míru.

Předpoklad stratégů NATO, že Srbsko kapituluje už po pár dnech, se nevyplnil. Ukončení bojových operací až v červnu znamenalo, že se blamáž chýlí ke svému smutnému konci. Byl dojednán vstup jednotek KFOR do Kosova. Jednotky se měly podílet na budování „multietnického“ Kosova, které dle mírové smlouvy získá autonomii a zůstane součástí Srbska - jaká lež od prvopočátku. Navrátivší se Albánci začali okamžitě s vyháněním kosovských Srbů, jichž z původního počtu zůstalo méně než deset procent, většinou přežívající v enklávách obehnaných ostnatým drátem. Jednotkám KFOR nijak nejde k duhu, že toto etnické čištění probíhalo před jejich očima. Nedokázaly rovněž zabránit vyplenění a vypálení velké většiny památek srbské pravoslavné církve nacházejících se na území Kosova. Ačkoliv bylo garantováno, že Kosovo zůstane jako součást Srbska, stalo se de facto mezinárodním protektorátem. Mezinárodní jednotky nebyly schopny zajistit návrat vyhnaných Srbů, navíc státy NATO již sledovaly své zájmy, Spojené státy americké zde vybudovaly největší vojenskou základnu v Evropě, tzv. Camp Bondsteel. Mezitím padl v Srbsku Slobodan Miloševič a nová demokratická vláda začala okamžitě vznášet své nároky na návrat Kosova pod jejich jurisdikci.

Jejím oprávněným požadavkům však nebylo vyhověno a 17. února 2008 došlo k vyhlášení nezávislosti Kosova. Spojené státy americké jako jeden z hlavních podporovatelů nezávislosti daly k tomuto aktu zelenou. Nezávislost byla záhy přijata většinou tzv. „velkých hráčů“ západní Evropy a vznikl zde tak paradox - dva vedle sebe sousedící albánské státy, z toho jeden ovládán mafiánskými strukturami s kriminální minulostí. Toto vše se událo navzdory všem rezolucím OSN i veškerým principům mezinárodního práva. Napříč Evropou se začaly objevovat nápisy Mnichov 1938-Kosovo 2008, smutný to byl pohled. Opět jiní rozhodovali o někom, kdo byl odsouzen do role stafáže. Vznikl tak hnisavý vřed na mapě Evropy, který na dlouhá léta poznamená její chod jako smrtelně nebezpečný precedens. Stigma hanby ulpělo i na našich bedrech, když vláda premiéra Mirka Topolánka uznala 21. května 2008 nezávislost Kosova, navzdory rezoluci PS PČR, navzdory názoru většiny vrcholných představitelů politických stran u nás, navzdory prezidentu republiky Václavu Klausovi, který s uznáním zásadně nesouhlasil. Byla to naše „splátka“ dluhu srbskému národu, který při nás stál ve zlomových letech 1938 a 1968. Velký podíl na našem uznání, na této hanebnosti, měl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Země, která zažila Mnichov, akceptovala jeho novodobé pokračování. Bylo těžké cítit se v těch květnových dnech roku 2008 hrdým občanem České republiky. Stále si myslíte, že je 17. únor 2008 nijak nesouvisející s naší historií?

David Majtenyi

Svatováclavská tradice

Thu, 09 Sep 2010 05:31:16 GMT

28. září připomínáme výročí smrti knížete Václava. Václav byl zákeřně zavražděn svým vlastním bratrem Boleslavem v roce 929 (nebo podle novějších výzkumů v roce 935) ve Staré Boleslavi přibližně v místech, kde se v současné době nachází románská bazilika sv. Václava. Smrt a následná kanonizace tohoto význačného přemyslovského knížete dala vzniknout svatováclavskému kultu. Legenda vladaře, který bdí nad českými zbraněmi, vítězí v bitvách a ochraňuje český národ, tak překonala více než jedno tisíciletí. Tradice mocně podporovaná především za vlády Karla IV. přežila kupodivu i období husitských válek. Přívrženci husitů se k tomuto národnímu patronu rovněž hlásili a často byl zobrazován na jejich pavézách.. V bolestných a kritických časech hladomorů, válek a staletích národnostního útlaku doprovázeného germanizací si lidé často v motlitbách šeptali právě jméno tohoto našeho světce. Legenda se samozřejmě přenesla i přes rok 1918, kdy velkolepě pojaté oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 se staly symbolem národní jednoty nově budovaného svobodného Československa. Navzdory těmto skutečnostem nemůžeme mlčením přejít fakt, že tradice byla rovněž mnohokráte zneužita a manipulována. Patrně největší kaňka tak na svatováclavském kultu ulpěla během fašistické okupace v období Protektorátu Čechy a Morava. V té době bylo v jeho jménu udělováno vyznamenání, tzv. Svatováclavské orlice (Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava), které se stalo symbolem kolaborantství a nejhlubší servility k nacistickému režimu. Tradice přečkala i toto, stejně jako léta následující a to navzdory sílícímu ateismu většiny společnosti. Proslulá světcova socha na Václavském náměstí se pak v posledních sto letech stala místem národní sounáležitosti, kde se v jejich průběhu objevovaly jak svíce na znamení smutku, tak i květy, symboly radosti.

David Majtenyi

Srpen 1968 vyvolává vzpomínky

Wed, 11 Aug 2010 10:59:42 GMT

Připomenutí 21. srpna 1968 i po více než čtyřiceti letech stále vyvolává v myslích mnoha našich občanů vzpomínky na pocity zmaru a beznaděje. Vstup jednotek států Varšavské smlouvy na území tehdejší republiky znamenal definitivní konec započatých reforem systému uskutečňovaných zhruba od poloviny šedesátých let a vrcholících během tzv. Pražského jara. Na pásech tanků spřátelených států zůstaly tehdy naděje milionů lidí, kteří uvěřili v reformovatelnost socialistického zřízení. Ačkoliv okupace samozřejmě neměla tak fatální následky jako obsazení republiky 15. března 1939, i tak však zásadní měrou ovlivnila životy lidí v následujících dvou desetiletích. Normalizace znamenala pro mnoho z nich výběr mezi nucenou emigrací nebo pronásledováním a ztrátou odpovídajícího zaměstnání v období po proběhnutí tzv. prověrek. Okupace samotná pak byla výsledkem tehdejšího rozdělení světa, jehož počátek zavdaly již konference na Jaltě a v Teheránu. A tak navzdory verbálním protestům některých západních států byla jimi celkem v poklidu přijata. Tyto země vlivem revolučního hnutí prostupujícího v témže roce napříč Evropou potřebovaly sami „schladit“ své zradikalizované masy a tak eliminaci a neúspěch Pražského jara sledovaly perimetrem svých vlastních zájmů. Okupace samotná skončila ve skutečnosti až stažením sovětských jednotek z našeho území v červnu 1991. To se ale již psala jiná historie a vznešené ideje jara 1968 směřovaly do propadliště dějin.

David Majtenyi

Dětská a sportovní hřiště dostala nový písek

Wed, 11 Aug 2010 10:49:50 GMT

Písek, na kterém se v rámci pražského turnaje Světové série v plážovém volejbale proháněli nejlepší hráči světa, dělá radost i nadále. Ze štvanice byl totiž navezen přímo na dětská a sportovní hřiště podporovaná Nadací ČEZ, kde došlo k výměně písku nebo jeho doplnění.

Tenisový areál na pražské štvanici se v polovině června díky 1 638 tunám písku proměnil v ráj plážových volejbalistů. 100 tun písku, který byl na přípravách použit, po skončení akce putovalo na 11 vybraných lokalit ve středních Čechách a v Praze, kde dlouhodobě Nadace ČEZ pomáhá. Patronkou projektu Oranžová hřiště je rychlobruslařka Martina Sáblíková.

„Jsem velmi ráda, že bylo díky Nadaci ČEZ vytvořeno či zrekonstruováno na 160 hřišť pro děti a mládež,“ říká Martina Sáblíková. „Použít pro obnovu hřišť písek přímo ze štvanice z turnaje plážového volejbalu je dobrý nápad a fandím mu. Sama si občas tento sport vyzkouším, ale hlavně vidím plážový volejbal v televizi a nejvíc se mi líbí zákroky hráčů, kteří se neváhají za míčem vrhnout do písku.“

Nový písek získala Oranžová hřiště v Dolních Břežanech, úvalech u Prahy, Libčicích nad Vltavou, Vrdech, Malém Přítočnu, Tuchlovicích, Dobřichovicích, Chotijsku, Mělníce a na Praze 13.

„Díky Nadaci ČEZ u nás máme krásné hřiště pro děti a jsme rádi, že jsme do něj dostali nový písek z tak prestižní akce, jako je Světová série v plážovém volejbale,“ říká za jedno z Oranžových hřišť Jiří Janoušek, starosta obce Malé Přítočno.

Tomas Leixner

Media Specialist

Žetonek odměňoval

Wed, 11 Aug 2010 10:47:47 GMT

Tři měsíce snahy se dětem opravdu vyplatily. Slavnostní vyhodnocení motivační hry Žetonek, kterou realizovala organizace Člověk v tísni, proběhlo v libčické obřadní síni 15. června 2010. Děti se společně s dobrovolníky pilně doučovaly a připravovaly do školy během celého školního roku. Od března do června byla jejich snaha podpořena hrou Žetonek, děti byly odměňovány za svou práci nálepkami. Kdo se snažil, nasbíral mnoho nálepek a mohl získat zajímavé ceny.

Karolína Fojtová DiS.
koordinátorka doučování a vzdělávacích aktivit

Květen 1945

Mon, 03 May 2010 15:56:03 GMT

V těchto květnových dnech si opět připomínáme výročí roku 1945. Na samém sklonku druhé světové války vypuklo na území našich zemí povstání proti hroutící se moci okupačních nacistických jednotek. Povstání, které začalo 1. května lokálními střety v Přerově a Nymburce, se posléze živelně rozšířilo na celé území tzv. Protektorátu. 5. května se jeho těžiště přesunulo do Prahy, kde vrcholilo 9. května příjezdem jednotek Rudé armády, konkrétně 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva, které zlikvidovaly poslední ohniska odporu. Spolu s výročím Květnového povstání českého lidu si rovněž připomínáme 8. květen 1945 jako Den vítězství. Památný den, upomínající na ukončení nejkrvavější války v lidských dějinách, osvobození vlasti a porážky zhoubného nacistického režimu, několikrát v minulosti změnil svůj název, své datum a stal se rovněž obětí politické manipulace. Nic z toho však nemění na faktu, že tento významný mezník našich dějin nesmí být nikdy zapomenut a jako memento být připomínám následujícím generacím.

David Majtenyi

1. ročník festivalu Otevřená zahrada

Thu, 29 Apr 2010 11:22:02 GMT

Sobota 15. května 2010, Kostel Českobratrské církve evangelické a přilehlá farní zahrada, ul. 5. května 66

Po loňském pilotním ročníku sborového festivalu je tu oficiální první ročník, na kterém čeká návštěvníky řada hudebních zážitků. Budou si moci poslechnout sbory z různých koutů Středočeského kraje, ale také si sami zazpívat.

Festival zahájí světová premiéra skladby Miroslava Noska (* 1978) s názvem „Papapapádapapa“ v podání libčického sboru Scandula.

Hlavním tématem festivalu je letos dílo německého skladatele Carla Orffa, autora proslulé skladby „Carmina Burana“. Blíže nás s ním seznámí hudební pedagog a skladatel Pavel Jurkovič, který byl Orffovým žákem a zasloužil se o šíření jeho odkazu u nás. Během tohoto semináře uslyšíte i několik jeho skladeb v provedení zúčastněných sborů. Tuto část programu doplní výstava k 15. výročí založení České Orffovy společnosti v prostorách kostela.

šest sborů, které během odpoledne vystoupí, představí různorodý repertoár od klasiky přes folklor až k jazzu a world music. Přijedou z Horoměmřic, Roztok, Prahy, Kolína a Benešova. Ačkoliv jsou členové sborů amatéři a zpěvu se věnují ve svém volném čase, dokážou pod zkušeným vedením profesionálních sbormistrů dosáhnout značné umělecké úrovně.

Pro dospělé návštěvníky festivalu je připravena dílna prožitkového zpívání pod vedením muzikoterapeutky Zuzany Vlčinské. Společné zpívání je vhodné pro každého, kdo se chce blíže seznámit se svým hlasem, emocemi a muzikalitou nebo kdo si chce prostě jen zazpívat. Vítáni jsou i ti, kteří si o sobě myslí, že zpívat nedovedou: pokud se podaří odstranit bloky a ztuhlé návyky, pěkně zpívat dovede každý :-)). Písničky se budou zpívat vícehlasně: souzvuky a harmonie umocňují a kultivují sdílení pocitů a emocí.

Nezapomíná se ani na děti. Budou si moci nejen poslechnout své vrstevníky při vystoupení přípravného chlapeckého sboru Pueri Gaudentes (5–9 let) a dětského sboru Unisona (8–12 let), ale také si vyrobit vlastní rytmický nástroj v dílně, kterou celé odpoledne na farní zahradě bude provozovat občanské sdružení Proutek.

Doufejme, že si festival najde své příznivce nejen v Libčicích, ale i v širším okolí – a že farní zahrada návštěvníky přivítá v plném květu.

Kateřina Judová, Lucie Richterová