Rozhovor s tanečnicí Cécile Da Costa

Tanečnice a choreografka Cécile Da Costa žije v Libčicích, konfrontuje diváka s
cestou pohybu a tance. Umělecký cyklus tanečních dílen Tanec s uměním probíhá
v Uhelném mlýně, v galerii arto.to. Je určený široké veřejnosti, ale zaměřuje se i na
pedagogy, nonverbální komunikace může totiž dobře sloužit i při práci učitele a navíc
mají pedagogové i slevu. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Evropské unie.

Jak se zrodila myšlenka cyklu Tanec s uměním?
Před několika lety jsem se seznámila s Andreou Hoffman, které galerie patří. Byla jsem moc zvědavá, co takové místo může v Libčicích nabídnout, a okamžitě mneohromila architektura. Budovy mlýna a kotelny v sobě skrývají nejen architektonickou krásu, ale mají i opravdu inspirativní atmosféru. Společně s Andreou jsme začaly pořádat pravidelné taneční workshopy, vzniklo to vlastně celé tady, na výstavě kreseb sester Válových jsme se setkaly s Marií Gourdain, francouzskou umělkyní a režisérkou a při našem povídání vlastně vznikl nápad tance s uměním.

Je tento projekt u nás ojedinělý?
Myslím, že propojení výtvarného umění s tancem není nic nového, a vím, že bylo několik projektů pod vedením Tance Praha a divadla Ponec, které tanečníkům otevřely dveře muzeí. Náš projekt je ale zakotven v Libčicích nad Vltavou a na rozdíl od jmenovaných je bez profesionálních účastníků, je určen veřejnosti.

Zaměřujete se tedy na širokou veřejnost.
Ano, pro mě je důležité dát lidem možnost, aby se k umění – v tomto případě výtvarnému versus tanečnímu – dostali i neobvyklými způsoby.

Jak se vám to zatím daří? Jaké byly reakce?
Při své práci předávám tanečníkům principy a vedu je k tomu, aby našli nejlepší způsob, jak pracovat se svým tělem a jeho energií. Dávám jim prostor k tvorbě a objevování jejich osobního tance. Někteří z nich jsou pak překvapeni vlastní schopností sebevyjádření. Několikrát jsme si řekli, že bychom se rádi vydali třeba do Národního muzea a prozkoumali některé z cest, se kterými v Uhelném mlýně experimentujeme. Ale upřímně nevím, co by tomu říkali kustodi, jak by reagovali? Ani ve francouzských galeriích si to neumím představit. Směji se, jen když na to
pomyslím… Reakce účastníků Tance s uměním, tedy laiků, jsou spontánní, otevřené a skvělé, každý reaguje jinak. 

Jak obvykle začínáte? Představuji si to tak, že si vezmete pár lidí do galerie – ale jak začnete workshop a roztančíte je?
První fáze je pozorování. To je důležitý moment. Vidíme umělecká díla, ale také architekturu samotné galerie. A pak začneme přemýšlet: „Jak se pohybujeme? Jaké je světlo? Kde se cítím dobře?” Poté se spojíme se svým tělem prostřednictvím pohybů, dechových a rytmických cvičení. Třetí fází je propojení pohybů s jedním nebo více uměleckými díly. Můžeme k němu přistupovat buď pomocí slov a ta pak převádět do pohybů, nebo pomocí geometrie a kompozice děl.

Které výstavy jsou v plánu na tuhle sezónu?
Akuální výstava Hany Garové má název Show Me the Body a je hodně zaměřená na tělo, mohl by to být tedy dobrý match. Workshopy běží od března, poslední dva budou teď v květnu. Moc ráda bych od září zase navázala v Tanci s uměním v Uhelném mlýně pokračovala.

Baví Vás to a chcete s Tancem s uměním pokračovat? Čím byste na tanec
nalákala místní?

Baví, je to platforma, která je nová a dává mi smysl ji dál rozvíjet. Dialog mezi statickým uměleckým dílem a živým lidským tělem je velká výzva, pomalu vypnete hlavu, zapnete intuici, jste spontánní, vedete přímý reaktivní dialog pohybem. Asi na tohle bych je chtěla nalákat. Nevím zatím o žádné jiné galerii, kde tohle mohou zažít. Znáte vy nějakou galerii, kde můžete spontánně skákat, zpívat, křičet, tančit, kde se uvolníte, zbavíte stresu a odpočinete si v tak silně inspirativním prostředí?

zdroj: arto.to galerie Uhelný mlýn